SIMULÁTOR PONORKY

Už jste se někdy byli podívat v ponorce? Ty malé stísněné prostory jsou neuvěřitelné. Zajímalo nás, jaké to asi bylo, takovou "strojovnu" ovládat. Vydali jsme se proto do Prahy na simulátor ponorky, abychom si to vyzkoušeli na vlastní kůži.

Dorazili jsme na místo o něco dříve, tak jsme si dali na baru čaj. Mezitím dorazil instruktor a začal v počítači spouštět příslušný program. Než jsme dopili čaj, bylo vše připraveno.

"Můžete se přesunout do ponorky pánové", řekl instruktor a otevřel dveře s malým kulatým okénkem. Vstoupili jsme a zůstali v úžasu stát. Byli jsme v místnosti odhadem tři krát pět metrů. Vedle nás (v pravém předním rohu) se nacházel velký pult se spoustou tlačítek, budíků, malou obrazovkou, dvěma pákami a jedním malým kolečkem jako volant. Vše řádně popsáno. Jediným problémem bylo, že ponorka je německá, takže nápisy v němčině. J

Celý ovládací pult byl krásně dobově vyzdoben. Nahoře stálo staré rádio a vedle leželo několik důstojnických čepic. Já svou poddůstojnickou měl (pořídil jsem si ji v minulosti na jedny narozeniny v námořnickém stylu), takže jsem jen podal jednu stylovou modrou kapitánovi. Také jsem si všiml, že vedle jednoho ze sonarů byla nalepena fotka sličné černobílé dámy (takzvaná dobová manželka). Před pultem stála dlouhá dřevěná lavice.

Dominantou místnosti byl bezpochyby periskop visící uprostřed místnosti. Okolo něj bylo místo, aby se s ním kapitán mohl otáčet. Jinak všude vedly trubky, na nichž byl (vedle spousty ventilů) tu a tam pověšen česnek nebo trs banánů. Na zdech jsou fototapety, které skvěle dokreslí atmosféru ponorky. Celá místnost je jen lehce osvětlena.

"Takže teď vám předám klíčky", řekl instruktor. Že by se ponorka startovala klíčem? Nechtěl jsem vypadat, jako že jdu ponorku řídit poprvé, tak jsem si tuto poznámku raději nechal pro sebe. "Ještě je potřeba rozdělit si, kdo bude kapitán a kdo poddůstojník", dodal instruktor. Role jsme měli předem rozdělené. Kapitánem ponorky byl Jenda. Dostal malý stříbrný klíček a instruktor mu vysvětlil, že jeho místo je u periskopu. Já jsem dostal druhý malý stříbrný klíček a usadil se na lavici před ovládací pult.

Nejprve bylo potřeba s ponorkou sestoupit do periskopové hloubky. K tomu sloužila páka úplně vpravo. Dala se nastavit do šesti poloh. Na úvod jsem tedy použil polohu potopení do periskopové hloubky. V tu chvíli mohl začít úřadovat kapitán Jenda. Pevně uchopil madla periskopu a začal se rozhlížet.

"Vidím loď", zvolal po chvíli. "Rozhlédněte se, jestli jich tam není víc", řekl instruktor. "Jsou tam čtyři", zahlásil Jenda. "Dobře, to jsou vaše cíle, které musíte potopit", odpověděl mu instruktor a přešel ke mně. "Vy budete na kapitánův příkaz pálit torpéda, teď Vám vysvětlím, jak na to", začal s vysvětlováním. Na panelu s tlačítky bylo v pravém rohu pět červených tlačítek s názvy torpedo 1 až torpedo 5. "Torpéd máte celkem jedenáct a cílem je potopit všechny čtyři lodě", řekl instruktor. Vybral jsem si jedničku a zmáčknul. Tlačítko se rozsvítilo červeně. "Teď je potřeba komoru s torpédem zatopit a to se dělá tím modrým tlačítkem vedle torpéd", pokračoval instruktor. Po stisknutí se opět tlačítko rozsvítilo a byl slyšet zvuk zatápění komory, který po chvíli ustal.

U torpéda je potřeba nastavit také hloubka a rychlost. K nastavení hloubky slouží speciální tlačítko s otočným prstencem. Uchopíte ho mezi palec a ukazováček a otáčíte. Uprostřed je malé počítadlo, na kterém naskakují číslice směrem nahoru či dolů. Záleží, na kterou stranu otáčíte. Ideální hloubka pro vystřelení torpéda je prý mezi třemi až šesti metry. K nastavení rychlosti slouží malá páčka, která se dá přepnout do tří poloh. Malá, střední a velká rychlost. "Nahoře na pultu máte obrazovku, kde vidíte dráhu torpéda. Je tam vidět i cíl, na který kapitán míří", řekl instruktor.

Na malé obrazovce byla vidět naše ponorka a od ní výseč, která znázorňovala kapitánův výhled. Na druhé straně obrazovky byla vidět čtveřice našich cílů. Při nastavení rychlosti se objevila dráha torpéda a čas, za který torpédo celou vzdálenost urazí. Instruktor doporučoval rychlost střední. Při vysoké prý torpédo víc skáče a dělá tak na hladině vlnky, které by mohly být nepřátelskými loděmi zpozorovány.

Cíl byl zaměřen, torpédová komora zaplavena a hloubka i rychlost nastaveny. K vystřelení však bylo potřeba nejprve torpéda aktivovat. Přišly na řadu malé stříbrné klíčky. Kapitán i poddůstojník musí najednou vložit oba klíčky do nadepsaných otvorů a otočit. Poté už zbývá pouze odendat kryt z aktivační páčky, kterou přepnete do ON stavu a můžete válčit.

Do ohňostroje pak zbývají poslední dvě tlačítka. Prvním je spuštění alarmu. Po jeho zmáčknutí se v ponorce zhasnou světla a rozbliká se malý maják na stropě. Zároveň se spustí alarm. V tu chvíli musí být každý ze členů posádky na svém místě. Posledním tlačítkem už je samotné vypálení torpéda.

Seděl jsem tam s prstem připraveným na odpalovacím tlačítku a čekal. Šero ponorky propichovalo světlo točícího se majáku a až na řvoucí sirénu bylo hrobové ticho. Jenda byl hluboce zadívaný do periskopu. Viděl jsem na obrazovce, jak jemně periskopem pohybuje a rozhoduje se, jestli pálit na příď nebo záď nepřátelské lodě.

"Musíte sám vyhodnotit, které místo by loď mohla mít jako slabinu. U válečné lodě ideálně se snažte trefit muniční sklad", poradil instruktor. Zde musím sled událostí trochu předběhnout a předem okomentovat jeho radu. Všechny čtyři lodě byly totiž obchodní. Už jste někdy u obchodní lodě viděli muniční sklad? Tomu říkám rada nad zlato. J

I přes chybějící muniční sklad přišel povel k vypálení. Zmáčkl jsem tlačítko a přišel pěkný zvukový efekt, po němž už jsem mohl sledovat pohyb torpéda na malé obrazovce. Na sledování však nebyl čas, musel jsem se věnovat přípravě dalšího torpéda. Instruktor se zeptal, jestli všemu rozumíme a pak řekl, že nás tam chvíli nechá o samotě a jde se napít. To bylo přesně to, na co jsme čekali. Sotva za sebou zaklapnul dveře, už kapitán seděl před ovládacím pultem a já běžel k periskopu. Museli jsme vidět, jak to vypadá z pohledu toho druhého. Po chvíli jsme se ale vrátili na svá místa a začali válčit. Připravil jsem druhé torpédo a na pokyn ho vypálil.

Pak přišlo něco neuvěřitelného. Atmosféra ponorky a scénář boje nás natolik pohltili, že jsme si spontánně začali vykat. "Připravte druhé torpédo", ozvalo se. "Jakou mám nastavit hloubku a rychlost, kapitáne", zeptal jsem se. "Hloubka čtyři metry a rychlost dejte střední". Nastavil jsem dle pokynů a zmáčkl zatopení komory. Opět jsem nechal rozeznít alarm a s prstem na odpalovacím tlačítku zahlásil: "torpédo připraveno". "Paltééé teď", zavelel kapitán. "Prásk" a torpédo letělo. Válčili jsme jako malí kluci.

Po pátém torpédu už všechny čtyři lodě hořely. Musel jsem se na to jít podívat periskopem. Slyšel jsem během střelby kapitána, jak říká: "nadělám z vás Titaniky", ale netušil jsem, že to myslí vážně. Uchopil jsem madla periskopu a podíval se dovnitř. Projel jsem po horizontu a viděl čtyři hořící lodě s příděmi trčícími do vzduchu. Nebylo co řešit, pomalu se potápěly.

Připravoval jsem další torpédo a přemýšlel, co by udělalo nastavení rychlosti na vysokou. Kapitán zrovna hlásil: "hloubka tři metry a rychlost střední". Tak jsem ho neposlechl a tu vysokou rychlost tam dal. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, ale loď, kterou jsme zasáhli, se potopila.

Po vystřelení torpéda se vždy odpočítával čas, než byla ta samá komora opět připravena k použití. Po vypálení všech dostupných torpéd kontrolka zhasla a komoru už nebylo možné použít. Udělal jsem bohužel chybu, že jsem si torpéda od začátku nepočítal. Po chvíli válčení jsem s hrůzou zjistil, že mám dostupnou už pouze jednu jedinou komoru a trojice Titaniků ne a ne se potopit. Vystřelil jsem z té komory jedno torpédo a snažil se v hlavě dopočítat, kolik by jich tam ještě mohlo být. Najednou jsem na radaru zpozoroval, že se k nám něco blíží zezadu. Zavolal jsem na kapitána, ať se periskopem podívá, co to je. To už nás to začalo pomalu míjet zprava. Určitě nějaké překvapení v podobě nepřátelské ponorky. Kapitán koukal úplně jiným směrem a přitom hlásil, že nic nevidí. Volal jsem na něj, ať se otočí víc doprava. Pořád nechápal, co si vymýšlím a tak se přišel podívat na radar. Pak začala panika. "Stoprocentně to je nepřátelská ponorka a musíme ji sestřelit", volal kapitán a běžel zpátky k periskopu. Myslel jsem, že strhne závit, jak s ním točil, jenže nikde nic neviděl. Čekal jsem výbuch a konec hry.

V tu chvíli se vrátil instruktor. "Vidím pouze jednu potopenou loď", podivil se. "Všechny tři už se pomalu potápějí", hrdě odpověděl kapitán. "To se samo nepotopí, to musíte potopit vy. Jenže koukám, že už nemáte čím". Pak se zeptal, jestli už jsme vystřelili i zadní torpédo. "Jaké zadní torpédo", zarazil jsem se. "To jedenácté je zadní, říkal jsem vám to na začátku", odvětil instruktor. No ať nám zpuchří gumičky na stěračích ponorky, jestli kecáme, ale vůbec si ani jeden nepamatujeme, že by nám něco o zadním torpédu říkal. Když se pak instruktor zeptal, zda jsem se s ponorkou otočil, než jsem ho vypálil, tak mi došlo, co to kolem nás zezadu proplulo. Vyplašili jsme sami sebe vlastním torpédem. J

Tři Titaniky stále trčely z vody a nám nezbývalo, než se na ně koukat. "Ještě máme chvilku času, tak si můžete zkusit potopení, abyste viděli, jak do ponorky prosakuje voda", řekl instruktor. To bylo něco pro mě. Místo potopení jsem páku okamžitě přepnul do polohy nouzového potopení. Ponorka začala prudce klesat. S napětím jsme sledovali stupnici hloubkoměru, kde ručička pomalu začala přecházet ze zeleného pole do pole žlutého. Ze všudypřítomných stropních trubek pomalu začala kapat voda. "Plášť už prosakuje", zhodnotil instruktor. Mě v tu chvíli zajímalo pouze jediné – co se stane v poli červeném. "To už tu pak ta voda stříká, ale vzhledem k tomu, že tu máte mobily, to nedoporučuji", odpověděl mi instruktor. Do toho se kapitánovi nechtělo. "Tak to na to kašlem", řekl. Přepnul jsem páku z nouzového potopení na normální klesání a začal kapitána přemlouvat. Přitom jsem schoval oba mobily do kapsy. Kapitán se ale nechtěl dát a zatopení dále odmítal. To ale netušil, že ponorka stále klesá. Byl jsem jasně rozhodnutý- takový zážitek si prostě nesmíme nechat ujít.

Že jsem ponorku nezastavil, si Jenda všiml, až když ručička hloubkoměru začala překračovat hranici mezi žlutým a červeným polem. Bylo slyšet hlasité praskání. Atmosféru jsem ještě dotvořil zapnutím sirény, které sebou nese zhasnutí světel a spuštění pouze výstražného majáčku.

Seděl jsem tam s přikrčenou hlavou a čekal, co bude. Kapitán se zoufale rozhlížel po prokapávajících ventilech trubek. V tu chvíli se nám dokonce zdálo, že se ponorka hýbe. Byl to však jen pocit. Přišlo poslední hlasité zapraskání a pak...sprcha. Z ventilů začala doslova stříkat voda. Musím říct, že jsem byl rád, že jsem jen poddůstojník. Lavice, na které jsem seděl, kupodivu zůstala suchá. Všechnu vodu schytal kapitán, který navíc musel protékající ventily utáhnout, aby vodu zastavil. Musím říct, že tak dlouhé závity jsem ještě neviděl. J

Instruktor nám řekl, že z takové hloubky už se nejspíš nedostaneme. S tím jsem se smířit nechtěl a tak jsem začal s vynořováním. Nedal jsem nouzové vynoření, ale normální pozvolné, aby to ponorka pobrala. Povedlo se- začali jsme stoupat. "To máte tedy obrovské štěstí. Z takové hloubky se málokomu podaří dostat", zhodnotil instruktor. Pak mi řekl, abych přepnul páku na nouzové vynoření. Odmítl jsem, protože jsem byl spokojen se svým předchozím rozhodnutím. "Zkuste dát to nouzové a nebojte se", naléhal instruktor. Tak jsem ho poslechl. Přepnul jsem páku a sledoval hloubkoměr. Chvíli ponorka stoupala a pak se na malé obrazovce ukázala animace, jak se rozlomila. Byl konec! Instruktor se usmíval. Tohle jistě (ne)čekal. Rozhlédl jsem se po ponorce a musím říct, že v kombinaci s mokrou podlahou byla dokonalá.

Takže naše konečné skóre je: jedna potopená nepřátelská loď, mokrý kapitán a zničená ponorka. J

P.S. Určitě nám tam instruktor (při pauze na pití) nastavil nějakou nejtěžší obtížnost s opancéřovanýma loděma.