JESKYNĚ- HARD VERZE

Už jste někdy lezli otvorem, do kterého jste se sotva vešli? Jak byste se cítili, kdyby v tu chvíli nad Vámi byly stovky tun kamení, které Vás při troše smůly mohou zavalit? Přesně takový pocit jsem si měl možnost vyzkoušet díky práci. Konkrétně jednomu team buildingu.

Přišla mi pozvánka na meeting, který se měl konat v Moravském Krasu. Pročítal jsem si agendu a narazil na info ohledně team buildingu, kterým byla návštěva jeskyně. Měli jsme možnost, vybrat si jednu ze dvou variant. První byla prohlídka SOFT. Byla popsána jako prohlídková trasa, kterou procházíte normálně vzpřímení a pouze občas je potřeba trochu se sklonit. Faktor ušpinění: bláto po kotníky a voda maximálně po kolena. Druhá byla prohlídka HARD. Prohlídková trasa se skládá z několika plazivek (lezení po čtyřech). Faktor ušpinění: bláto i voda místy až po krk.

Než jsem to dočetl, už mi volal kolega z Moravy. Místo pozdravu řekl: "jdeme do hard?" Bez váhání jsem souhlasil. Když už, tak už. Ten den se k nám navíc přidala ještě i kolegyně z jižních Čech.

Přijeli jsme na meeting, kde nás čekala dopolední pracovní část, pak oběd a po něm odjezd do jeskyně. Na konci pracovní části přišli lidé z agentury, která pro nás tento netradiční zážitek pořádala. Začali vyprávět o tom, jaká to je bomba a začali strašit, jaká je ta těžší varianta masakr. Zeptal jsem se na plazivky. Představoval jsem si nějaký průlez třeba dva metry dlouhý. Odpověď, kterou jsem dostal, mě ale šokovala. "Je to zhruba dlouhý, jak tadleta místnost", řekl pán z agentury. Očima jsem přejel ode zdi ke zdi a střízlivým odhadem jsem to viděl tak na dvanáct metrů. Začal jsem přemýšlet, jak jsem na tom vlastně s klaustrofobií. Nikdy jsem žádný extra úzký prostor neprolézal, takže jsem to ani neměl možnost zjistit.

Na konci nám řekli, že by na HARD verzi potřebovali alespoň pět lidí a ať se přihlásí, kdo do toho půjde. Kolega s kolegyní vystřelili ruce nahoru. Zůstal jsem nehnutě sedět. Najednou slyším: "Kubo, zvedni ruku, říkal jsi, že do toho jdeš s námi." Sváděl jsem neskutečný vnitřní boj. Okolo se zatím přihlásili další dva manažeři z kanceláře. "Tak čekáme na toho pátého odvážlivce", rozhlížel se pán z agentury. Najednou se mi tak nějak nechtělo. Možná klaustrofobie mě odrazovala. Jenže slib byl slib.

Zvedl jsem ruku a bylo hotovo. Pětka byla kompletní.

Šli jsme na oběd. Kuřecí steak s opečeným bramborem se na mě z talíře doslova usmíval. Normálně bych se do něj bez váhání pustil, ale tentokrát jsem na něj chuť neměl. Říkal jsem si, že plné břicho asi není pro plazení nejlepší nápad a navíc jsem pořád ještě bojoval s pochybnostmi, jestli to vůbec zvládnu.

Při převlékání do maskáčů a gumáků, jsem se na pokoji cvičně nasoukal pod postel. Byl to hodně slabý trénink, ale musel jsem to prostě zkusit. Jestli se chcete zeptat, tak to vůbec nepomohlo.J

Nasedli jsme do aut a vydali se na cestu. Naším cílem byla "Býčí Skála" – místo pro veřejnost uzavřené. V jeskyních se stále bádá, takže se do nich dá dostat pouze přes agenturu nebo při dnech otevřených dveří. Celá skála je navíc opředena mnoha legendami a údajně je z ní cítit negativní energie. Na mě tedy negativně rozhodně nepůsobila. Zvenku vysoká bílá skála dole s masivními železnými vraty, která skrývají vstup do jejích útrob.

V malém altánku před ní čekala dvojice jeskyňářů. Už po cestě nás varovali, že jeskyňář, který povede "expedici HARD" je morous. "Však my ho rozlumpačíme", řekli jsme téměř sborově. To se nám prý ale asi nepovede. Při příchodu jsme každý dostali bílý hadrový oblek, který měl chránit před ušpiněním od bláta a helmu s přidělanou baterkou. Pak jsme se i se skupinkou "expedice SOFT" přesunuli k již zmiňovaným železným vratům. Masivní železný klíč se v klíčové dírce nechtěl pootočit. Jeskyňář s ním vytrvale kvrdlal, ale nic se nedělo.

Stáli jsme tam snad pět minut, když v zámku konečně zapraskalo a vrata odskočila. Do vstupní chodby jeskyně se vlilo světlo. Vlezli jsme dovnitř a šli dlouhou chodbou dolů z kopce. Pod ním jsme se ve velkém sále zastavili a poslechli si pravidla chování v jeskyni a něco málo z její historie. Stále ještě bylo trochu vidět, ale jeskyňáři zaveleli rozsvítit baterky na helmách. Všichni jsme měli světla na baterky, jen náš jeskyňář (vůdce "expedice HARD") měl na helmě knot, který zapálil zapalovačem. Asi nějaká malá petrolejka.

Postupovali jsme chodbami a místnostmi dál a dál do útrob jeskyně. Bylo to nádherné. Všelijak zbarveným kamenům dodávala lesk voda, která tu a tam stékala po zdech. Každou chvíli se někde tyčily nebo naopak visely krápníky (pro znalce stalagmity a stalaktity J) a v dálce byl slyšet hukot podzemní řeky.

Došli jsme k malému žebříku, přes který jsme sešplhali o "patro" níž, kde se po pár krocích před námi objevila malá díra ve zdi. U ní se naše cesty rozdělily. Zatímco "expedice SOFT" pokračovala  podél stěny dál, my jsme zůstali stát. Jeskyňář řekl: "jsme u první plazivky, kdo má klaustrofobii, ten tady končí". Pak řekl, že polezeme po jednom v řadě za sebou a chce, abychom spolupracovali. Pokud by se někomu udělalo špatně, okamžitě to má říct a celá skupinka se musí hned vyplazit zpátky ven. Ještě jednou zdůraznil slovo celá. Za žádnou cenu se nemůžeme rozdělovat, protože už bychom se nenašli. Nedělali jsme si iluze, že by někdo z nás trefil ven sám. Nezmínil jsem totiž, že po cestě byla spousta rozcestí a dalších chodeb, které vypadají jedna jako druhá. "Tak lezeme", zavelel jeskyňář.

Jeden z manažerů byl s výškou přes dva metry jasně nejvyšší z celé skupiny. Říkal jsem si, že pokud se "nezašprajcne" on, musíme prolézt všichni. Tak trochu jsme ho postrčili, aby lezl první. Povedlo se. Za chvíli zmizel v malém otvoru. Za ním lezl druhý manažer. Rozhodl jsem se jít jako třetí, tedy uprostřed. S velkým napětím jsem zalezl dovnitř. Po zhruba dvou metrech jsem se zastavil, abych zjistil, co se mnou stísněný prostor dělá.

Nedělalo to se mnou vůbec nic, tak jsem pokračoval. Sledoval jsem plazící-se nohy přede mnou a pozoroval prostor okolo sebe. Celá chodbička byla zřejmě prorážena po malých kouscích. Jako když kopete krumpáčem. Všude byly malé dolíčky a prostor nebyl větší, než bylo třeba. Lezli jsme po čtyřech, posadit se možné nebylo. Jenže dolíčky byly i na zemi a měly pěkně ostré hrany. Lezení po kolenou celkem bolelo. Po možná patnácti metrech přišel o trochu širší úsek, ve kterém se dalo se skloněnou hlavou posadit. Dvoumetrový manažer nesl nápor ostrých hran skály nejhůř. Možnost, chvíli si sednout, s radostí uvítal. Po něm i my J

Seděl jsem a koukal, jak oba manažeři na čtyřech mizí za nedalekou zatáčkou. Po chvíli se ozvalo volání: "polezte, tady už se dá normálně stoupnout". Překulil jsem se na kolena a lezl. Měli pravdu, za zatáčkou plazivka končila a my stáli na dně pukliny. Byla tak vysoká, že jsme na její vrchol ani nedosvítili. Proplétali jsme se mezi velkými kameny, až jsme došli k žebříku. Vedl další prasklinou dolů a měl minimálně deset metrů. Vtipkovali jsme, že poslední dole je pukavec, ale jeskyňáře to nepobavilo. Naopak ho to až naštvalo. Řekl, že na žádné blbosti není zvědavý a že on nás bude muset tahat, až se nám něco stane. Ve chvíli, kdy mluvil o nouzových stezkách pro nosítka, jsme si všimli záchranářské nášivky na jeho kombinéze. V tu ránu nám bylo jasné, že tenhle chlapík už v jeskyni něco zažil.

Jeskyňář/záchranář slezl dolů a dal nám signál, že můžeme za ním. První manažer začal lézt a my ostatní jsme mu týmově svítili na cestu a navigovali, jak hluboko pod nohou má další příčku. Takto jsme se dolů postupně dostali všichni. To už bylo slyšet burácení podzemní řeky doslova za rohem. Následovala krátká plazivka a už jsme to viděli. Na konci malého sálu vedlo koryto řeky, které pokračovalo do tmavého tunelu. Voda v řece doslova valila. Byli jsme připraveni, namočit se až po krk, záchranář to však zatrhnul. Za normální situace bychom ve vodě černým tunelem prošli na druhou stranu, ale venku celé dopoledne pršelo a hladina řeky nebezpečně stoupla. Na povrchu již bylo po dešti, avšak spodní vody jsou nevyzpytatelné. Podle záchranáře se může v této situaci celý tunel náhle zatopit. Proud je navíc tak silný, že to není bezpečné.

Museli jsme se tedy vydat zpátky stejným směrem, jako jsme přišli. Po cestě zpátky mě pobavila hláška manažera vpředu. Jak se plazil, tak mu začaly padat kalhoty. Nenapadlo ho nic jiného, než zavolat na druhého manažera, který lezl za ním, jestli by mu ty kalhoty po cestě nesebral. To nejspíš pobavilo i dosud zamračeného záchranáře. V prostoru za plazivkou se zastavil a začal nám vyprávět. Díry do skály se prý dělaly malými výbušnými kapslemi. Na tom by asi nebylo nic až tak divného, kdyby je však jeskyňáři neodpalovali poklepem kladívka. Aby byli chráněni, používali velké štíty, za které se při poklepávání schovávali. Vzniklou suť pak ručně vynášeli na povrch. Vyprávěl také o záchranných šachtách pro nosítka. Jsou to nejužší chodby v jeskyni. Slouží pro záchranu člověka pomocí nosítek, která jeden záchranář vpředu tahá a druhý vzadu tlačí. Tunely pro nosítka jsou nejrychlejší možnou cestou na povrch.

Na konci povídání se záchranář zeptal, jestli je mezi námi někdo, kdo si chce nejužší místo v jeskyni zkusit prolézt na vlastní kůži. Okamžitě jsem vystřelil ruku nahoru. "Je to hardcore, ale nebudeš litovat. Je to ten nejlepší zážitek", řekl záchranář. Na to se přihlásil ještě kolega z Moravy. Ostatní si nejlepší zážitek nechali raději ujít. "Tak můžeš lézt, chodba je přímo tady za mnou", dopověděl záchranář. Myslel jsem, že nás někam zavede, ale ona byla přímo před námi. Malá díra dole u země a z ní chodbička v úhlu 45stupňů někam dolů. Klekl jsem si a začal se do ní soukat. Hned na začátku (na hraně svahu) jsem se zasekl hrudníkem a zády. Ruce jsem měl dolů z kopce a nohy ještě napůl venku. Snažil jsem se nějak posunout, ale bezvýsledně. Nešlo to ani dopředu ani dozadu. Kroutil jsem se jak žížala. Už jsem myslel, že budu muset houknout na ostatní, ať mě za koukající nohy zatáhnou zpět. Naposledy jsem sebou zaškubal a v tom to přišlo. Tělo se uvolnilo a já jak po tobogánu sjel chodbou dolů. Když jsem se zastavil, chyběly mi poslední možná dva metry. Dolezl jsem na konec a v tu chvíli mi bylo jasné, o čem záchranář mluvil. Byl jsem ve velké místnosti na skále, pod kterou protékala podzemní řeka. Všude okolo byly krápníky. Místností nevedla žádná stezka, jen ta záchranářská. Nevím, jak bych to vyjádřil. Panenská příroda uprostřed jeskyně? Otočil jsem se zpátky směrem k průlezu, abych popohnal kolegu, který měl lézt za mnou. Jenže on nelezl. Zrovna uvnitř chodby nadával, že se zasekl a nemůže ven. J

Poradil jsem mu, ať sebou škube, že jedině tak se uvolní. Než jsem to dořekl, přijel po břiše dolů, stejně jako já. Záchranář slezl za námi, posadil se na okraj skály, nohy svěsil dolů nad řeku a spokojeně se usmál. Ano, ten zamračený morous se smál.

Cestou zpátky jsme lezli jednou plazivkou, ve které byly blátivé louže. V prostoru, kde lezete po pokrčených kolenou a loktech, by se to ještě nějak přebrodit dalo, jenže louže přišly v místě, kde se dalo pouze plazit. Byli jsme jak hadry na vytírání. Jeden po druhém jsme zbytky nenamočených oděvů vysoušeli louži za louží. Byla to docela sranda. Při plazení před sebou hrnete vlnu, která Vás po chvíli přelije jako malá Tsunami. Totálně mě rozsekalo, když kolegyně za mnou prohlásila, že z té vody potřebuje čůrat a jestli prý může? Záchranář ji na to odpověděl, že v těch loužích je to úplně jedno.

Ven jsme dorazili jako koule bláta, ale absolutně spokojení. Jeskyně jsou úžasný zážitek a jsem opravdu rád, že mě kolegové dotlačili do HARD verze. Rozhodně bych tento zážitek doporučil! Není se čeho bát. Teda až na ty tuny šutráků nad Vámi. Když ale nespadly za uplynulá tisíciletí, proč by měly padat zrovna teď na Vás? J

P.S. Oblečení i sebe jsme vyprali v nedalekém potoce.