Ahoj,
Tímto blogem chci dokázat, že život se dá užívat na plný pecky a inspirovat tím ostatní!
Pojďte si o mých zážitcích přečíst, nebojte se komentovat a pokud vás blog zaujal, prosím sdílejte :)
SNIPERSKÝ KURZ
Máte dostatek odvahy být jako nejslavnější sniper z amerického velkofilmu "Nepřítel před branami"? Takhle začínal text v poukazu na střelbu ze zbraní, které používají elitní snipeři. Dostatek odvahy jsem měl a tak jsem se vydal na střelnici kousek od Kladna.
Dojel jsem až k vysokému zalesněnému kopci. Na jeho vrchol vedla rozbahněná cesta, vedle níž stála cedule s názvem střelnice. Nebylo však poznat, co přesně cedule říká. Vydat se po rozbahněné cestě nebo pokračovat někam dál po silnici? Zastavil jsem a vylezl z auta, abych se rozhlédl. Neviděl jsem nic, avšak slyšel jsem zvuk střelby, který se mlel mezi okolními kopci. Říkal jsem si, že střelnice nahoře na kopci je blbost, ale přesto se vydal lesní cestou nahoru. S osobákem to nebyla úplně komfortní cesta, protože zejména zatáčky byly poměrně dost vymleté od vody, takže jsem musel dávat pozor, abych tam kus auta nenechal. Nahoře jsem ale poznal, že moje představa střelnice schované v dolíku byla mylná.
Na menším parkovišti stálo několik zablácených aut a v čele se tyčila obrovská cedule s uvítacím textem. Úzká pěšina mě (podél maskovaných střelnic) dovedla až k malé restauraci. Vlezl jsem dovnitř, abych se nahlásil. I když jsem nikoho neviděl, nahlas jsem pozdravil. Z výdejního okénka vedle baru vykouknula ženská hlava. "Co si přejete", zeptala se. "Mám tu objednaný sniperský výcvik", odpověděl jsem hrdě. "Fando, zase další", zavolala někam za sebe a zalezla zpět do okénka. No vřelejší přivítání jsem si snad ani nemohl přát. J
Pan Fanda vylezl z kuchyně a přeměřil si mě očima. Pak se zeptal, jestli jsem voják. Je pravda, že jsem se na zážitek řádně vyladil. Maskáčová bunda, maskáčové kalhoty a tenisky od Nike. J Zavtipkoval jsem, že ani nevím, že se tomu zelenému oblečení říká maskáče, ale Fanda byl drsňák. Zabil mě pohledem, dal mi podepsat prezenční listinu a poslal mě na střelnici.
Tam už čekal instruktor společně s dalším účastníkem a jeho doprovodem. "Dobrý den, určitě si jdete také vyzkoušet práci snipera. A koukám, že jste i vyladěn v maskáčích, to je paráda", přivítal mě instruktor. "Tady na prkně vidíte takový topíček odstřelovacích zbraní a my si ze čtyř z nich dnes zastřílíme", pokračoval. Před námi bylo rozprostřeno šest odstřelovaček a jeden "kanón". K tomu se ještě dostanu na konci článku.
pise.cz/img/341208.jpg" alt="2" width="650" height="488" align="absMiddle">
Po obecném poučení zejména o bezpečnosti jsme konečně šli na věc. Instruktor vzal do ruky první zbraň, něco o ní nejprve povyprávěl, ukázal, jak se dobíjí a odjišťuje a pak ji postavil na připravený stolek. "Tak první může jít střílet", řekl instruktor. Podíval jsem se na druhého účastníka a ten s mírnou obavou ve tváři jen lehce zakroutil hlavou. Asi stejně jako já chtěl nejprve vidět na někom cizím, jak moc zbraň kope. Vzal jsem to tedy na sebe a šel první.
Střílí se ze sedu. Na stole je navíc ještě podpěra pod hlaveň odstřelovačky, aby bylo střílení co nejjednodušší. Od instruktora jsem do ruky dostal pětici nábojů a šel se posadit ke stolku. Nabil jsem a zbraň si pořádně zapřel do ramena. Pro jistotu (na doporučení instruktora) jsem ji ještě zafixoval druhou rukou, kterou jsem si dlaní položil na rameno tak, že jsem palcem a ukazováčkem svíral konec pažby. Jako bych měl na rameni oblouk, do kterého jsem pažbu položil a opřel. Poté jsem zbraň odjistil a zadíval se do hledí. Přede mnou bylo šest terčů, z nichž tři byly moje. Jako první na řadě jsem měl právo volby. Rozhodl jsem se, brát to pěkně zleva. Zde je nutno říct, že jsem měl sice tři terče, ale na druhou stranu mě ze zbraní čekalo celkem čtyřicet vypálených nábojů. To by v případě, že nebudu úplný dřevák, mělo znamenat i čtyřicet zásahů. Bylo proto potřeba, řádně si rozmyslet taktiku střelby tak, aby byly rovnoměrně využity všechny tři terče.
Seděl jsem s odjištěnou zbraní a zrakem upnutým na první terč. Dech a mírná nervozita mi pohybovali se středem zaměřovače nahoru a dolů. Vzpomněl jsem si na filmy o sniperech, které jsem viděl. Pamatuji si, že vždy zadrželi dech a v "pauze" mezi jednotlivými srdečními pulzy vypálili. Instruktor nám při teorii řekl, že výstřel by měl vyjít tak, abychom se ho sami mírně leknuli. V praxi to znamená začít pomalu mačkat spoušť a postupně zvyšovat tlak. V tu chvíli (na rozdíl od rychlého zmáčknutí) opravdu nevíte, kdy dojde k výstřelu, protože každá spoušť je jinak citlivá. Tak jsem začal pomalu mačkat a přitom čekal, jak velkou ránu dostanu od pažby do ramene.
Povedlo se mi to na jedničku. Výstřel padl přesně v pauze mezi srdečními pulzy, střed zaměřovače v tu chvíli mířil přímo na srdce bandity na terči a co mě překvapilo nejvíc- zbraň mě vůbec nekopla. Samotný zásah však na jedničku nebyl. Při výstřelu jsem se zbraní cuknul mírně doleva, takže jsem místo srdce stylově zasáhl zbraň, kterou držel bandita na terči v ruce. Pochopitelně jsem při pochvale instruktora dělal, jakože přesně tak jsem zásah plánoval. Výhodou bylo, že jsem ho při dalších výstřelech nemusel opakovat, protože útočník byl odzbrojený. J
Výstřelem na prázdno jsem zkontroloval, zda je zásobník opravdu prázdný a pak jsem zbraň odložil vedle stojánku. Sundal jsem sluchátka a pustil střílet druhého účastníka. Je zajímavé sledovat, jak střílí někdo jiný. Všiml jsem si, že v jeho podání kopala zbraň trochu více. Zřejmě ji neměl tak pevně zafixovanou. Zatím to však nebylo nic brutálního.
Přišel čas přejít na další odstřelovačku, ke které jsme tentokrát měli dokonce deset nábojů. "Jen se těš, bandito na druhém terči", procedil jsem mezi zuby. Na první pohled se zbraně tolik nelišily a i nabíjení bylo stejné. Za chvíli už jsem měl opět zadržený dech a na mušce hlavu druhého bandity. Opět mi to zaneslo mírně vlevo a tak jsem mu místo tečky na čele udělal díru na náušnici. Střílet se na dvojnásobnou vzdálenost, byl by ze mě místo odstřelovače spíš ostřelovač. Na druhou stranu při deseti nábojích je jasně vidět postupné zlepšování-se. Rozptyl jednotlivých zásahů se zmenšuje a i zanášení do stran se dá předejít upraveným mířením.
Velmi mě pobavila třetí sada. Vzal jsem si další ze zbraní, nabil nových pět nábojů a natěšen na třetího banditu začal mířit. Třetí terč však již byl prošpikován několika zásahy. Druhý účastník i já jsme dosud odstříleli každý po dvou sadách. Každý na dva ze svých tří terčů. Nebo ne? Optikou jsem si prohlédl kolegovy terče a bylo mi jasné, odkud kulky létaly. Měl prostřílený pouze jeden svůj terč. Minulou sadou ztrestal banditu na mém terči. Navíc z deseti nábojů bylo v terči jen šest zásahů. Šikovný klouček. J
První tři sniperky byly celkem mírné. Čtvrtá v řadě mě však hned při prvním výstřelu zpětným rázem pěkně kopla do ramene. A při druhém úplně stejně. Ani se mi do dalších tří už nechtělo. Pažbu jsem si na rameni posunul kousek dál a ještě pevněji ji stiskl druhou rukou. Pomohlo to. Malému kopnutí se však úplně zabránit nedalo. Popravdě jsem se trochu škodolibě těšil, až půjde střílet druhý účastník. Přesně jsem věděl, co bude následovat. No a následovalo. Za chvíli už si klouček hladil bolavé rameno. J
Na závěr nás čekala legenda mezi odstřelovačkami. Ruská zbraň Dragunov /7,62x54R s její typickou dřevěnou pažbou. I z přístupu instruktora jsem pochopil, že jde do tuhého.
První, co mě překvapilo, byl gumový návlek na hledí Dragunova. Po vysvětlení instruktora, že jde o ochranu střelcova oka, protože zbraň hodně kope, jsem byl hned klidnější. Zapřel jsem si pažbu do ramena a ještě pevněji ji uchopil. Lehce jsem se očním obloukem opřel o gumový návlek a začal mířit na terč. Vybral jsem si prvního banditu (Dragunov má znatelně větší náboje, takže podle velikosti průstřelů poznám, co jsem nastřílel). Zklidnil jsem tepovou frekvenci a zadržel dech. Pomalu jsem mačkal spoušť a ...... nic! Už jsem byl na konci dráhy spouště a výstřel nikde. Trochu bezradně jsem se podíval za sebe na instruktora. "Střílejte", pobídl mě. "Mačkám spoušť a nic se neděje", řekl jsem. "Tak zmáčkněte pořádně, tohle je ruskej stroj, na ten se musí silou", odpověděl instruktor.
Začal jsem tedy mačkat spoušť silou a najednou padl výstřel. Gumový návlek na hledí se mi doslova naroloval na oko. Připomnělo mi to přístroj na měření očního tlaku u doktora. Také musíte koukat do dálky na nějakou malou plachetnici a sotva si ten pohled začnete vychutnávat, foukne vám to do oka a vy se leknete. Když tam jdete příště, už se vám plachetnice moc pozorovat nechtějí. J U Dragunova to bylo to stejné. Nebolí to, nic se vám nestane, jen je to nepříjemné. Při dalším výstřelu se místo soustředění na bod zásahu víc soustředíte na gumový návlek, kterého se jistě zase leknete, až se vám bude rolovat na hlavu. J
Jde jen o zvyk. První jeden-dva výstřely jsou spíše zkušební. "Osaháte" si, jak která sniperka funguje a jakou má sílu. Když už víte, co můžete čekat, mnohem víc si to užíváte a soustředíte se na podání nejlepšího možného výkonu.
Oba jsme dostříleli a šli si vyzvednout terče. Moji tři bandité byli pořádně rozstřílení. Zejména ten pravý, se kterým mi pomohl i druhý účastník. Pár ran sice trefilo prázdné bílé okolí terče, ale celkově to nevypadalo špatně. Jediné, co bych sám sobě vytknul, byl široký rozptyl. Mířil jsem pořád stejně, ale průstřely už tak stejné nebyly. J
Závěrem bych se chtěl vrátit ke "kanónu", zmíněném na začátku článku. Instruktor nám při závěrečném hodnocení nabídnul možnost, z onoho "kanónu" si vystřelit. Nepamatuji si, jaký byl přesný název, ale jde o nejmodernější odstřelovací zbraň, která se zpočátku údajně používala na střelbu převážně do technických cílů (satelitů, náklaďáků, aut...). Pak ale zjistili, že se s ním velmi dobře střílí do živých cílů. S touto zbraní byl vytvořen i rekord v zásahu na nejdelší vzdálenost. Bylo to v Afghánistánu, kdy sniper trefil protivníka na 2815 metrů. Instruktor doporučoval tuto zbraň vyzkoušet jako neskutečný zážitek. Jenže to mělo dvě chyby. První byla cena. Jeden výstřel = 500kč, což mi přišlo jako masakr. Druhou byla avizovaná pauza instruktora na oběd. Déle, jak hodinu by to prý netrvalo, jenže mě se jednoduše nechtělo čekat.
P.S. Zajímalo by mě, jak s tou elitní zbraní snipeři běhají, protože měla snad dvacet kilo. J