JÍZDA V SUPERSPORTU

Slyšeli jste tu teorii, že když jedete autem 250km v hodině, tak se Vám okolí rozmaže a před sebou vidíte jen úzký tunel? Já ano a rozhodl jsem se to vyzkoušet, co je na tom pravdy. Ta možnost přišla o narozeninách, kdy jsem od nejlepšího kamaráda Jendy dostal vouchery na jízdu ve dvou supersportech na letišti v Příbrami. Auta byla dle vlastního výběru a škála byla opravdu široká. Projížděl jsem si seznam a okamžitě mě zaujala Audi R8. Čtyři kruhy se mi líbí už dlouho a ještě s takovým stádem koní pod kapotou? Byla to jasná volba. Jako druhý jsem zvolil vůz z italské stáje – Ferrari F430. Volal jsem do Příbrami, abych si obě auta na vybraný termín "zabookoval", ale paní na druhé straně mě moc nepotěšila. Audi je nabouraná a bude mimo provoz delší dobu. Ferrari je sice celé, ale rezervované na dlouho dopředu. Nezbývalo, než se znovu ponořit do seznamu supersportů a udělat nový výběr. Nakonec jsem se rozhodl pro Corvettu Z04 a Porsche 911 turbo.

Voucher na každé auto obsahoval cca 30minutovou jízdu po okolí a potom dva sprinty na místním letišti. Přijeli jsme na místo, zrovna ve chvíli, kdy se ze své projížďky vracelo již zmiňované Ferrari. Zastavilo kousek od nás. Od spolujezdce vylezl instruktor a ze strany řidiče se pouze otevřely dveře. Chvíli nic a pak se ven začal soukat starší chlapík. Vylezl, stoupl si vedle auta a v tu ránu se mu podlomily nohy a on s roztaženýma rukama spadl na střechu auta. Co se stalo, jsem pochopil až půl hodiny poté a ještě se k tomu v článku dostanu.

Jízdy jsou vždy s instruktorem, který Vám na začátku vysvětlí, jak se vůz ovládá a jak se zhruba na silnici chová. Všechna auta jsou automaty. Dříve prý nabízeli i možnost manuálního řízení, ale řidiči nevěděli, co si s pádlama pod volantem počít a tak řadili nahoru a dolů, až celé řazení zničili. Takže se (z ekonomického hlediska) o řazení nestaráte vůbec. První jsem nasedl do Corvetty. Instruktor mi ještě vysvětlil, že se mám rozjíždět plynule a v celém areálu je rychlost 30km/h. To mi trochu zkazilo plány, myslel jsem, že to frajersky "odškrábnu" hned na začátku. Kamarád Jenda stál na konci parkoviště a celý průjezd natáčel. Vycouvání a průjezd ve třiceti-kilometrové rychlosti u takového auta nevypadá nic moc. J U Corvetty mě okamžitě očaroval digitální tachometr, který se promítá na čelní sklo, takže nemusíte přeostřovat zrak mezi budíky a krajinou před Vámi.

Výborná vychytávka.

 Trasa jízdy vede přes okolní vesnice, po okrskách, pak chvíli lesem a potom zase přes vesnice až k letišti. Ve vesnicích se striktně dodržuje padesátka, mimo vesnice můžete na vlastní nebezpečí jet podle sebe. Když jsem odjížděl z parkoviště, všiml jsem si, že Ferrari má prasklý přední nárazník, který je po domácku poslepovaný izolepou. Nedalo mi to a během jízdy jsem se instruktora zeptal, co se stalo. Prý srnka. Nový nárazník stojí více, jak sto tisíc, takže s opravou vyčkávají. "Srnka? Tak to je masakr", řekl jsem. "Auta jsou prakticky non-stop v provozu, takže se stává poměrně často, že něco srazíme", odpověděl mi. Jenže se svou řečí ještě nekončil. "Ani bych se nedivil, kdybychom něco srazili i my dneska". To jako myslel vážně? Tím, co řekl dál, mě opravdu zaskočil. Řekl, že nejčastější jsou nehody při závěrečném sprintu na letišti. Odnášejí to zejména ptáci. Ti si spokojeně zobou na letištní ploše a najednou přiletí auto v 250kilometrové rychlosti. V takovém případě prostě nemají šanci uletět. Prý kdyby se mi to stalo, tak hlavně nemám uhýbat. V té rychlosti bychom jistě skončili v kotrmelcích mimo dráhu. Proto pokud uvidím ptáčky, mám naletět rovně přímo do nich. No v tu chvíli se mi ani na sprint nechtělo. Určitě už jich tam zrovna zobe celé hejno. J Po příjemné cca 25minutové jízdě jsem dorazil na místo. Už jsem viděl bránu letiště. Chudáčci ptáčci, blíží se jejich konec. Na začátku runwaye jsem musel zastavit, aby mi instruktor předal ještě posledních pár užitečných rad, jak má sprint probíhat. Měl jsem se plynule (svižněji) rozjet a až mi řekne, tak naplno sešlápnout plyn a už jen pevně držet volant. Dlouho očekávaný okamžik byl tady. Opravdu svižně jsem se rozjel a sledoval digitální tachometr na čelním skle. Bylo tam přesně 110km/h, když instruktor dal signál pro plné sešlápnutí plynu. Nečekal jsem na nic a DUPNUL na pedál. Auto se ještě doklouzalo na 120km/h a pak to přišlo! Motor doslova vyjekl (ten silný zvuk se nedá zapomenout) a auto vystřelilo. Byl jsem zaražený v sedačce, nemohl se pořádně nadechnout, v rukou jsem pevně svíral volant a s úžasem sledoval, jak letí digitální tachometr nahoru. Před koncem runwaye je čára, od které je potřeba brzdit. Brždění musí probíhat přerušovaně, aby se nepřipekly kotouče. Přišlo mi, že čára je příliš blízko konce dráhy a tak jsem začal brzdit už kus před ní. V tu dobu jsem měl na tachometru 240km/h. Dobrzdil jsem, následovala otočka a ten samý sprint zpátky. To už jsem přesně věděl, co a jak mám dělat a Corvettu pořádně protáhl. Letmým pohledem jsem u konce dráhy spatřil na tachometru 258km/h. Okolí jsem rozmazané neměl, tunel jsem neviděl, ale zato mi neskutečně bušilo srdce. Auto táhne od začátku do konce stejně. Celou cestu jste doslova zarvaní do sedačky a možná i díky neskutečnému adrenalinu se během sprintu jen těžko dýchá. Poklidným tempem jsem dojel na parkoviště (jen kousek od runwaye), kde moje jízda končila. Zaparkoval jsem, poděkoval instruktorovi a vylezl ještě pod vlivem adrenalinu z auta ven. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Sotva jsem se stihl přidržet dveří. V tu chvíli jsem pochopil staršího chlapíka z Ferrari. Kombinace adrenalinu, rychlé jízdy, respektu ze silné káry a špetky strachu, Vám doslova rozklepe nohy. Musím uznat, že fajn pocit. Co by mohlo v tu chvíli být lepšího? Snad jen jedině to, že mě čekalo to samé ještě jednou a to v ještě o něco silnějším autě. 

P.S. Hranici osobní maximální rychlosti jsem v Porsche 911 turbo posunul na 270km/h :) Adrenalin na maximum !!!