Když jsem poprvé uslyšel pojem "indoor skydiving", vůbec jsem netušil, co si pod tím představit. Začal jsem se po tom pídit a zjistil, že jde o větrný tunel, ve kterém zažijete stejný pocit, jako když letíte volným pádem vzduchem. Zní to zajímavě? Já myslím, že určitě. Právě proto jsem se rozhodl, vyzkoušet to na vlastní kůži.
Společně s kamarádem Tomem jsme se vydali na pražské Letňany, kde se nachází nejvyšší větrný tunel v Evropě (jestli už mezitím někde nepostavili vyšší). Zaparkovali jsme auto a vkročili do budovy s velmi moderním designem. Po schodech nahoru jsme došli na recepci. Létání jsme měli předem rezervované, takže jsme pouze nahlásili jména a už si nás přebíral jeden z instruktorů. Odvedl nás k malé místnosti, která byla plná kombinéz, helem a dalších doplňků. Každý jsme dostal do ruky kompletní výbavu a klíč od skříňky v šatně. "Běžte se převlíct a až budete ready, přijďte zpátky na bar", řekl instruktor.
Natáhli jsme na sebe červeno-modré letecké kombinézy s několika držátky na zadní straně, helmu s logem skydive arény, slušivé plastové brýle a vydali se ze šatny k baru. Vypadali jsme jako akční hrdinové, co jdou zachránit svět.J
Instruktor zkontroloval, jak nám zapůjčené vybavení sedí a vzal nás společně s dalšími, co tam byli, do tréninkové místnosti. Byla tam velká plazmová televize a před ní několik židliček. Hotové kino. Posedali jsme si a začalo promítání krátkého instruktážního filmu, ve kterém zazněly informace o chování ve větrném tunelu, základní poloha a několik signálů. Signály instruktor ještě dovysvětlil. Uvnitř tunelu je totiž takový hluk, že nějaké pokusy o mluvení či volání jsou absolutně zbytečné. Signály jsou oboustranné. Instruktor Vám ukazuje – narovnat záda, ohnout nohy, uvolnit se a podobně. Vy zase ukazujete instruktorovi – vše v pořádku nebo něco se děje a chci ven. Po signálech přišla první sranda. Šla se zkoušet základní poloha. K tomu mají v tréninkové místnosti speciální "lehátko" ve tvaru liliputa s roztaženýma rukama i nohama. Na něj se jeden po druhém postupně položíte na břicho a vytvoříte jakousi kolébku, takže máte hlavu i končetiny zvednuté. Navíc musí být ruce i nohy pokrčené. Vytvoříte tím pod sebou vzduchový polštář, který Vás táhne nahoru. Představte si, jak sebou před skupinou cizích lidí plácnete na malé lehátko a jak brouček cpete končetiny do vzduchu a čekáte, jestli Vás instruktor pochválí nebo našteluje jinak. Zábava přichází ve chvíli, kdy pozorujete, jak si vedou ostatní.
Po zvládnutém tréninku již nic nebránilo přesunutí k samotnému tunelu. Jde o 13metrů vysoký prosklený válec o průměru 4,3metru, ve kterém jsou na spodku umístěné čtyři velké turbíny, které do válce ženou vzduch. Vhodnější by možná bylo slovo vítr, který může dosahovat rychlosti až přes 270km/h. To už je pořádný "fičák". Rychlost je ovládána z malé kukaně hned vedle. Jinak je kolem celého válce uděláno posezení, takže můžete sledovat lidi, kteří jsou právě uvnitř. Při našem příchodu tam končila létání trojice belgičanů. Byli to parašutisté, kteří takto nacvičují synchronizaci při sestavách ve vzduchu. Byla to neskutečná podíváná. Létali hlavou dolů, točili se a to vše jako jeden muž.
Měli jsme skydiving zaplacený na 3minuty, což jsou dva vstupy po minuté a půl. Dostali jsme špunty do uší a šli přímo do předsíně, ze které je otevřený prostor (velikosti dveří) přímo do větrného tunelu. Vedle otvoru je na zdi velký displej, na kterém je napsaný seznam jmen tak, jak jdou po sobě. Rozsvítila se tam i naše jména a tak jsme šli na věc.
Začátečníci chodí dovnitř vždy po jednom. Instruktor je uvnitř po celou dobu, tedy pro všechny stejný (jednou za čas se může vyměnit s jiným instruktorem). Stojí tam a vzduch ho obtéká, takže se krásně může věnovat začínajícím "vzduchoplavcům". Konečně přišla řada na mě. Stoupl jsem si k otvoru dovnitř, překřížil ruce na prsa, zaklonil hlavu a pomalu přepadl dovnitř na instruktorovi ruce. Zatáhl mě na prostředek, přechytil za ruce a začal signalizovat, abych se prohnul v zádech a trochu pokrčil nohy. Udělal jsem, co mi ukázal a dočkal se pochvaly v podobě zvednutého palce. V tu chvíli jsem cítil, jak se vznáším. Asi jsem v tu chvíli vypadal dost zaskočeně, protože mi ještě ukázal, ať se usmívám. Přidržoval mě pouze jednou rukou.
Nebylo jednoduché, udržet se v rovině. Nohy mi létaly nahoru a dolů a nemohl jsem se dívat pod sebe. Jakmile jsem sklopil hlavu, okamžitě jsem padal k zemi. Vzduchový polštář funguje, pouze pokud se Vám vítr může opřít i pod bradu. Každou chvíli mě instruktor musel rovnat a ukazovat co a jak mám dělat, aby se moje vznášení uklidnilo. Po chvíli začalo blikat červené světlo a mě běželo posledních 20vteřin, na jejichž konci mě instruktor doslova vystrčil otvorem ven z tunelu. Musím říct, že minuta a půl je na skydiving zcela dostačující doba. Držet tělo v prohnuté poloze je (ač se to nezdá) pěkně namáhavé.
Sledoval jsem kamaráda Toma, který šel po mně a přitom si v hlavě probíral, co a jak dělat, abych si druhou 90ti vteřinovku užil ještě více. Tomovi to šlo o poznání lépe. Očividně zjistil, jak na to. Hned jak z větrného tunelu vylezl, vzal jsem ho stranou, abych zjistil, v čem je ta finta. Poradil mi, že pokrčené ruce není potřeba dávat tak vysoko (nad úroveň hlavy), jak jsem to dělal. Když jsou trochu níže, vytvoří se lépe již zmiňovaný vzduchový polštář. No v tu chvíli jsem se nemohl dočkat, až přijdu zase na řadu.
Konečně na tabuli svítilo mé jméno a paní přede mnou akorát končila svůj let. Stoupl jsem si k otvoru, překřížil ruce a znovu se položil do větrného tunelu. Soustředil jsem se na držení rukou, bradu jsem měl zvednutou, v zádech jsem byl prohnutý a opravdu to fungovalo. Instruktor mě pustil úplně a já levitoval ve vzduchu. Byl to neskutečný pocit. Nebylo to však nic proti tomu, co přišlo vzápětí.
Instruktor ke mně přikročil z boku a gestem ruky směrem k malé kukani nechal zvýšit rychlost větru. Pak mě chytil za madla na zádech, roztočil a také se položil do proudu vzduchu. V tu ránu jsme začali stoupat vzhůru. Vyletěl se mnou až na samotný vrchol ve třinácti metrech a pak to v rotacích a plné rychlosti pustil se mnou dolů. Byl to masakr. Přesně takový ten pocit, když s autem přejedete hup a žaludek máte v krku. Ani jsem pořádně nemohl dýchat. Adrenalin s velkým A, u kterého okamžitě víte, že ho chcete zažít ještě jednou. Znova jsme vyletěli nahoru a pak zase dolů. Možná ještě rychleji, než poprvé. Postřehl jsem lidi, sedící dole, jak se zájmem sledují náš let. Byl to jak na horské dráze – nahoru a dolu a bylo to super. Instruktor si tuto 90ti vteřinovku opravdu vychutnal.
Když mě na konci vystrkoval z tunelu ven, všichni "spoluúčastníci" zatleskali. Zvednutými palci jsem poděkoval instruktorovi a šel se podívat z druhé strany na Tomův let. Před ním letěli starší paní a nějaký klučina. Ani s jedním se instruktor takhle neodvázal. Pak přišel Tom a už to jelo. Zdola jsem sledoval, jak létají až nahoru do třinácti metrů a pak neuvěřitelnou rychlostí zpět dolů. Nejspíš stačí, když instruktor vidí, že se zvládnete sami udržet ve vzduchu a pak Vám předvede pořádnou jízdu. Jednoznačně indoor skydiving doporučuji.
P.S. Skok padákem mě absolutně neláká, ale vyzkoušet si ho bezpečně v tunelu nemá chybu.