COPAK JE TO ZA VOJÁKA NAŽIVO

Říkali jste si někdy, jaké to asi je, zažít na vlastní kůži scénář filmu? A co takhle Vašeho oblíbeného filmu, který navíc zná snad každý? Přesně tohle se mi splnilo a to na akci "Copak je to za vojáka". Koná se každoročně v první polovině května v Armyparku Slavičín a jsou dvě možnosti, jak se ji účastnit. Jako pátrač nebo jako výsadkář. Na začátek by se slušelo vysvětlit, co která strana obnáší. Výsadkáři musí mít na sobě české uniformy vzor 95 (aktuální maskáče české armády) a jejich úkolem je, dostat se po vlastní ose, ve stanoveném čase z místa výsadku zpět do kasáren, aniž by byli chyceni. Pátrači musí mít na sobě dobové uniformy (jehličkové maskáče, uniformu veřejné bezpečnosti nebo uniformu pohraniční stráže) a jejich úlohou je pochopitelně znemožnit výsadkářům splnění jejich úkolu. K tomu mohou využívat dobová vozidla a jsou navzájem ve spojení pomocí vysílaček a radiostanic. Už z tohoto popisu je jasné, že větší adrenalin zažijí výsadkáři, ke kterým jsem se samozřejmě přidal i já.

Do kasáren jsem dorazil v pátek k večeru. Všude již stála spousta techniky – vojenské UAZy, auta veřejné bezpečnosti, ale i vojenské sanitky a V3Sky. Měl jsem štěstí, protože jsem zaparkoval přesně v době, kdy kolem procházel hlavní pořadatel. Přivítal mě a ukázal mi budovu, ve které se mám ubytovat. Prý je tam jedna cimra přímo pro výsadkáře. Vkročil jsem dovnitř a vydal se dlouhou temnou chodbou směrem, který mi řekl. V budově bylo ticho. Bylo slyšet pouze kapání kohoutku z pootevřené umývárny. Prošel jsem kolem stolečku dozorce a uviděl řadu dveří. Třetí z nich byly naše. Otevřel jsem a uviděl první spojence.

Na pokoji s osmi palandami už bylo prvních 8 výsadkářů. Zrovna se chystali jít posedět do společenské místnosti a probrat taktiku na zítřejší den. Hodil jsem spacák na bydlo a šel s nimi. Společenská místnost nebo spíš kinosál (podle nápisu na dveřích) se nacházel ve velké budově, před kterou stála skupinka chlapů v jehličkových maskáčích. Jakmile nás spatřili, okamžitě začali nahlas komentovat: "ááá pozor, paragáni jdou". Měřili si nás od hlavy k patě a bylo vidět, jak jsou namotivovaní  na zítřejší chytání. Uvnitř kinosálu to nebylo o nic lepší. Pátračů plné stoly a poznámek ještě víc. "Však uvidíme zítra", řekl jsem a všichni výsadkáři souhlasně pokývali hlavami.

Těžko se plánuje taktika, když nevíte, odkud Vás vysadí. To byla informace ceněná zlatem a nebylo možné ji získat dříve, než bezprostředně před akcí.

V půl jedenácté jsme si sami zaveleli večerku. Vyčistil jsem si zuby ve žlabu se studenou vodou a rychle směr spacák, nabírat sílu na druhý den. Dost mě v pokoji plném chlapů pobavila hláška do tmy někde z druhé strany pokoje – "dobrou a všichni ruce na spacáky".

Ráno v šest hodin nás vzbudil řev sirény a následné "budíčéééék". Měli jsme hodinu na to, abychom se nachystali. V sedm hodin už jsme museli stát na nástupu na buzeráku. Z nástupu už nebyla možnost se vrátit zpět na pokoj, takže jsme museli mít kompletní výstroj již na sobě. I když jsme toho vlastně ve finále moc mít nemohli. Výsadkář smí u sebe mít pouze nůž, hodinky, zelený šátek na hlavě, ručně nakreslenou mapu (k té se ještě dostanu), vypnutý a zapečetěný mobil a neomezené množství vody. Nic víc povoleno není, takže žádný kompas, GPS a ani jídlo. Po nástupu nás odvedli do jiné budovy, kam nás zavřeli na jednu místnost a nechali nás čekat. Seděli jsme tam a dlouho se nic nedělo. Pátrači si mezitím zřejmě sjednocovali taktiku, plánovali kóty a jejich časové uzavírky.

Po dlouhých 90ti minutách nás převedli do jiné místnosti. Tam jsme dostali turistické mapy a slepé mapy, na kterých byly zakresleny: místo výsadku, cílová pozice kasáren a hranice prostoru. Měli jsme půl hodiny na to, abychom si do slepé mapy každý zakreslili, co uznáme za vhodné. Ovšem vše pouze tužkou. Představte si, jak zakreslujete silnice, železnice, potoky, turistické stezky a to vše pouze tužkou tak, abyste se v tom později vyznali. Navíc co vše bude důležité? Zakreslovat si vrcholky kopců, vrstevnice, kostelíčky, hrady..? Už tady to chce zvolit vhodnou taktiku.

Prostor byl okořeněný z jedné strany zakázaným prostorem kolem vybuchlých muničních skladů ve Vrběticích, kde stále hlídá policie a AČR. Během kreslení map nám každému zapečetili mobil a na obálku dopsali kontakt na pořadatele. Mobil u sebe máte, abyste v případě zranění mohli přivolat pomoc. Také jsme každý dostali stylově jedny sušenky Klub - přesně jako ve filmu "Copak je to za vojáka". Po půl hodině zaveleli konec a nahnali nás ven, kde už byl připravený transport. Obrovský ruský náklaďák Zyl.

Jako v operaci Flashpoint jsme všichni výsadkáři po schůdcích vylezli nahoru na korbu. Seděli jsme v přítmí velké plachty na dvou obrovských dřevěných lavicích naproti sobě. Motor hlasitě burácel, auto se celé kymácelo a občas se někde malinko nadzvedla plachta a pustila dovnitř trochu denního světla. Byl to neskutečný pocit. Hodina "H" se mílovými kroky přibližovala. Ani tak naše dobrá nálada nevymizela. Opět mě pobavila jedna z mnoha hlášek, kterou pronesl výsadkář naproti na lavičce. Řekl: "Omlouvám se. Vím, že je to neslušné, ale na chvilku omdlím".  

Po delší cestě Zyl konečně zastavil. Byli jsme na místě. "Všichni ven", ozvalo se a my jsme po jednom vyskákali z korby na parkoviště malého nádraží. Nastoupili jsme před velitele akce do dvou řad a on řekl: "kasárna jsou 17km vzdušnou čarou tímto směrem. Je 10:00 a vy máte devět hodin na to, abyste se dostali zpět do kasáren. Jakýkoliv dotek pátrače pro vás znamená konec hry. Je zakázáno používat veškeré dopravní prostředky či se převlékat do civilu. Hodně štěstí. Dnešní akci nazdar". My jsme sborově zařvali "zdar". Potom jsme dostali pohov a rozchod. Velitel nastoupil do Zylu a odjel. Akce začala!

Opravdu jako z filmu – všichni se rozprchnuli a já zůstal spolu s dalšími třemi paragány chvíli stát a koukat. Zapnul jsem stopky na hodinkách a pak se společně s Mírou (kolega z práce, který mi o akci řekl) vydal směr kasárna. Po chvíli nás doběhl ještě Matěj, se kterým jsme se bavili předchozí večer v kinosálu. Tak jsme šli ve třech.Chvíli jsme před sebou viděli skupinky ostatních výsadkářů, které ale postupně mizely v lese anebo odbočily jiným směrem. My jsme měli taktiku jasnou. Kousek pod severní hranicí vedl dlouhý zalesněný pás, ideální pro nepozorovaný průchod. Tento prostor křížily dvě turistické značky, což je ideální pro zorientování se. Navíc severní hranici tvořila silnice a železnice vedle ní a na jihu vedla silnice též, takže i směr budeme schopni udržet. Trempíci a fanoušci přežití v přírodě mohou namítnout, že světové strany se dají určit i podle sluníčka a ručičkových hodinek. Ano, to jsem si sice nastudoval, ale to by nějaké sluníčko muselo svítit. Druhou možností jsou mechy a lišejníky na stromech, ale ta mi přijde tak zavádějící, že jsem ji při studování na internetu ani nedočetl.

Prvních půl hodiny je čas hájení (pátrači ještě nechytají). Tento čas nám tak akorát stačil ke zdolání "megapole" a ukrytí se do lesa nad ním. Zvolili jsme jasnou taktiku. Jeden půjde úplně vepředu jako volavka, která na sebe v případě nebezpečí upoutá pozornost a ochrání tím druhé dva v závěsu za sebou. Šli jsme cca v 20metrových rozestupech, tiše našlapovali a dorozumívali se pouze pomocí posunků rukou. Fungovalo to báječně.

Po hodině zavelel Míra krátkou pauzu v hustém černém lese. Proběhla rychlá porada nad mapou a odsouhlasení dalšího postupu. Po chvíli se Míra s Matějem zvedli a pokračovali dál. Já jsem si ještě odskočil a pak se rychle vydal se za vzdalujícím-se Matějem. Šli jsme možná pět minut, když se Matěj zastavil, otočil se na mě a začal krčit rameny. Takový signál jsme domluvený neměli a netušil jsem, co tím myslí. Došel jsem tedy k němu a on se mě zeptal, kde je Míra. Jak to mám vědět, šel jako druhý, tak ho musel sledovat on. Jenže asi nesledoval. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, ale Míru jsme neviděli. Pokračovali jsme tedy dál určeným směrem, kdyby třeba zjistil, že za ním nejsme a chvíli čekal. Bylo to marné, už jsme ho nenašli.

Vzal jsem na sebe roli volavky a vydal se dopředu. Po chvíli jsem zjistil, že i já bych Matěje za sebou ztratil. Byl až příliš ostražitý. Nesmyslně dlouho se krčil za stromy a nechával pekelný rozestup. Musel jsem na něj čekat a neustále ho gesty popohánět. V dálce jsem slyšel projíždět vlak, takže jsem věděl, že držíme správný směr. Na hodinkách naskakoval šestý kilometr a okolo byl klid. Jediné, co mě znervózňovalo byly posedy a krmelce. Očekávali jsme hlídky v lese a tohle byla ideální místa, kam se ukrýt a vyčkávat náš příchod. Pokud to šlo, obloukem jsme je obcházeli. V opačném případě jsem je dlouho pozoroval, jestli nespatřím pohyb. Překonali jsem i pár mýtinek a kopců, jejichž horizonty byly též hodně nebezpečné. Po jednom takovém přišel pěkný přehledný les, kde jsme se cítili v bezpečí. Jdu, sleduju okolí před sebou a najednou se ozve hlasité "a mám tě!"  Ten řev se ale ozval z opačné strany, než jsem čekal. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Otočil jsem se a viděl Matěje, jak utíká a pátrače hned za ním. Neváhal jsem a vystřelil směrem od něj. Slyšel jsem rachot a tak jsem běžel, co mi nohy stačily. Po možná 200metrech jsem uviděl malé křoví, do kterého jsem skočil a zalehnul. Rozhlížel jsem se a neviděl nikoho. Pořád jsem ale slyšel praskání větví. Byl jsem přesvědčený, že mě pronásledují. Určitě mě sledují a já je jen nevidím. Běžel jsem proto dál a vybíral terén, abych se ztrácel za malými horizonty. Když jsem se začal cítit bezpečněji, zvolnil jsem tempo a opět se maximálně soustředil na prostředí přede mnou. Procházím malou houštinou, když v dálce zahlédnu hlavičku a hned vedle ní druhou. Byla to dvojice pátračů, která procházela po nedaleké lesní cestě. Bylo mi jasné, že jsem uprostřed první obranné linie. Měl jsem na výběr. Buď stopovat dvojici pátračů, počkat, až kótu opustí a doufat, že budu vědět pouze já o nich anebo se jim opět velkým obloukem vyhnout. Od začátku akce uběhly teprve dvě hodiny a riskovat chycení takhle brzy, to jsem opravdu nechtěl. Pokračoval jsem tedy obloukem pryč.

Došel jsem ke krásnému pařízku, jak dělanému k posezení. Chvíli jsem si tedy odpočinul a rozhlížel se po okolí. Vedle mě byla hromádka dřeva a pode mnou hlubší průsmyk. Rozhodl jsem se ho přelézt a pokračovat na protější kopec. Byl porostlý silným křovím, skrz které vedly stezky vyšlapané zvířaty. Ty jsem vyhodnotil jako ideální pro další postup. Hodinu jsem chodil, ale nikde žádný bod, podle kterého bych se orientoval. Vlak už dávno slyšet nebyl a ani žádná silnice v dálce. Kopec střídal kopec, ale nikde žádná vesnice. Co mě děsilo nejvíc, že jsem neprotnul ani jednu ze dvou turistických značek.

Na téhle akci je úžasné, že nikdy nevíte, co bude. A to v horizontu pomalu vteřin. Z ničeho nic jsem mezi stromy někoho zahlédl. Vyčkal jsem v úkrytu a čekal, až se přiblíží, abych rozpoznal, kdo to je. Byl to výsadkář a šel přesně opačným směrem, než jsem měl v plánu já. Vylezl jsem a mávnul na něj. Bylo vidět leknutí, asi také nikoho v těchto místech nečekal. Dali jsme se do řeči. Jak mi uplynulou hodinu klesala nálada, tak mi ji raketově vystřelil zase nahoru. Řekl, že kousek pod námi (směrem, kterým jsem šel) je červená turistická stezka a je tam kilometrovník sousedních vesnic. V tu chvíli jsem věděl naprosto přesně, kde jsem a bylo to o dost dál, než jsem čekal. První stezku jsem zřejmě bez povšimnutí proběhl při útěku před pátrači. Navíc mi řekl, že před chvílí potkal i Míru (ztraceného kolegu) a že žije, takže se mu také podařilo překonat první pátračskou linii. Popřáli jsme si hodně štěstí a vydali se každý svým směrem.

Překonával jsem hustý les plný stromů s velkými jehličkami a kopíroval okraj obrovské louky, která byla navíc do kopce. Každou chvilku se na horizontu mohla objevit hlídka s dalekohledem. Musel jsem proto zacházet hlouběji do toho nepříjemného "trní", abych se maskoval. Terén se navíc klikatil také v kopci a mě začaly půjčené kanady pěkně dřít paty. Není čas přemýšlet nad nějakým "nekomfortem", musí se pokračovat pořád dál. Uběhla další hodinka a já jsem došel k průsmyku, kde jsem se rozhodl odpočinout si. To, co jsem uviděl naproti sobě, mě totálně rozsekalo! Stál tam ten krásný pařízek s hromádkou dřeva vedle sebe. Vůbec netuším, jak jsem se k němu zase dostal. Myslím, že v pohádce chybně uvedli bludný kořen, protože to je bludný pařízek. Morálka v tu chvíli byla na bodě mrazu. Vůbec jsem netušil, kudy se dát. Navíc jsem ztratil hodinu drahocenného času. Rozbalil jsem sušenky Klub a snažil se, trochu si zlepšit náladu. Nepomohlo to. J Vydal jsem se tedy opačným směrem, ale popravdě jsem v tu chvíli nebyl schopný si vybavit, kam tím směrem dojdu.

Následující dvě hodiny byly kritické. Nenarazil jsem sice na žádnou hlídku, avšak byl jsem doslova ztracený v lese. Poprvé v životě jsem netušil, kde jsem. Kdyby jen to, já jsem celou dobu ani nic neslyšel. Vlak, auto v dálce, letadlo.. prostě nic. Jen šumění stromů a občas nějaké zavrzání starých kmenů. Měl jsem v nohou 14km a fyzicky se cítil úplně v pohodě. Co je však největší soupeř v takovém případě je psychika. Nechci to nějak zveličovat, ale je to hrozně zvláštní pocit, který jsem nikde jinde, při žádné jiné aktivitě nezažil. V hlavě se Vám střídají stavy, kdy Vás napadají spousty myšlenek a kdy naopak nemyslíte vůbec na nic. Chvílemi si říkáte, že byste radši byli chycení, jen aby to trápení už skončilo. Byl jsem rozhodnutý, že to za žádnou cenu nevzdám, ani kdyby mě obklíčili, takže jsem špatné myšlenky vytěsnil a soustředil se spíš na to, ze které strany strom před sebou obejdu, jestli spadlý kmen přelezu nebo podlezu a postupoval dál a dál.

Když jsem konečně uslyšel v dálce silnici, ihned jsem se tím směrem vydal. To byla jediná možnost, jak se znovu zorientovat. Dorazil jsem k silnici, lesem ji kopíroval a sledoval, zda někde nezahlídnu ukazatel, který by mi prozradil správný směr. Les podél silnice houstnul a pomalu se z něj stávalo neprostupné křoví. Slyšel jsem divné šustění a tak se zastavil. Najednou z křoví vyběhlo divoké prase velké jak malé auto (zdavím Smarty). V tu chvíli jsem byl neviditelný. Zkoprnělý jsem nehybně stál a modlil se, aby mě nevidělo. Proběhlo čtyři metry přede mnou a naštěstí jsem ho nezajímal. To dupání ale slyším ještě teď. J Procházím křovím dál a už vidím konec. Poslední dva kroky a následuje další málem infarkt. Na polní cestě, která křoví rozděluje, někdo seděl. Zrovna v místě, kde jsem z křoví vykročil. Střetli jsme se pohledem a já viděl to leknutí. Byl to Matěj. Ano, přesně ten Matěj, se kterým jsme šli, než nás rozdělila hlídka na první linii. Od té doby uplynuly rovné tři hodiny. Celkově od začátku uběhlo pět hodin a měl jsem nachozeno a naběháno něco kolem 17km. Zjistil jsem, že se mi podařilo obejít i druhou linii, takže by mohl být chvíli klid, než narazíme na další. Sdělil jsem Matějovi svůj plán – pokračovat podél silnice k prvnímu ukazateli. Nezbývalo mu, než souhlasit. Jako na potvoru ukazatel žádný.

Když jsme na nedalekém odpočívadle zahlédli manželský pár, nastupující do Octavie, rozhodli jsme se zariskovat a zkusit se s nimi poradit. Opět jsem byl mile překvapen, v jaké části mapy se po dvouhodinovém bloudění nacházím. Po překonání silnice se opět nabízel pruh mezi vesnicemi, kde by mohl být snadnější (víc krytý) průchod. Plán by byl dokonalý, kdyby však (jak jsme později zjistili), nebyl prostor přehlídkou kopců. Abych to ještě upřesnil - kopec občas vystřídal krpál a naopak. Zdolávali jsme jeden za druhým s nadějí, že z vrcholku uvidíme komín, který se nachází kousek od kasáren, jenže vždy jsme objevili pouze kopec protější. To už se pomalu začala projevovat únava.

Cesty nahoru a dolů nám občas zpestřily elektrické ohradníky. Ani si nepamatuji, kolik jich bylo. Jeden z nich Vám však mohu popsat úplně přesně. Zaujal mě tím, že měl pouze dva dráty a to opravdu silného průměru. V ohradě jsem nic neviděl, tak nevím, co přesně měly hlídat. Směr jsme však měli jasný, takže nezbývalo, než to vzít přes něj. Nebo spíš pod něj. Při jeho podlézání jsem cítil, jak jsem o něj zachytil Camelbackem (vojenský vak na vodu, který se jako batůžek dává na záda). Nic se nedělo, tak jsem lezl dál. Elektrika v ohradnících však koluje v impulzech, takže najednou přišla rána. Ale neskutečná! Nejdřív jsem myslel, že mě někdo vzal lopatou přes záda, pak jsem ale zjistil, že z drátu mi přes vodu elektřina projela do zad a pak šla zbytkem těla do země. Bylo to o to horší, že jsem ležel, takže jsem se země dotýkal největší možnou plochou. Cítil jsem jen, jak se mi sami narovnaly ruce i nohy a rozplácl jsem se, jak žába. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem naživu. Vypadalo to, že ano, tak jsem se postavil. Třásla se mi kolena. Na druhou stranu musím uznat, že perfektní restart. Únava byla pryč a srdce bušilo na plné obrátky. Kam se hrabou energy drinky J

Za šestým kopcem jsme viděli překvapivě další kopec. Na jeho vrcholu se však tyčil obrovský vysílač. Byl to dobrý orientační bod. Pamatoval jsem si, že jsem ho viděl při jízdě do kasáren předchozí den a byl odhadem 3km vzdušnou čarou od Slavičína, do kterého jsme mířili. Kopec byl však vysoký a časově nám do konce zbývala slabá hodinka. Museli jsme zariskovat a vydat se nekrytě skrz ohradu. Krávy, které se v ní pásly, vypadaly nebezpečně. Matěj tvrdil, že se nás budou bát, ale čím více jsme se k nim přibližovali, tím méně jsem jeho slovům věřil. Naopak se v jednu chvíli otočili směrem k nám a začaly se napřimovat. Sledoval jsem ohradu vedle sebe a s každým krokem vybíral místo, kde ji dokážu v běhu přeskočit. Křoví za ohradou však stále houstlo a deset metrů od krav už snad ani žádné reálné nebylo. Na poslední chvíli se jedna z krav otřásla a začala utíkat pryč. Ostatní se doslova splašily a následovaly ji. Už nám v cestě nic nebránilo.

Teda nebránilo do chvíle, než se na horizontu objevil chlap s dalekohledem. Bylo vymalováno, koukal přímo na nás. Zastavili jsme a koukali na něj. Nebylo na tu dálku poznat, co má na sobě. Po chvíli jsem si všiml, že k němu přiběhl pes. Pátrači však psa nemají, musí to být nějaký místní občan. Matěj začal panikařit, že ho použili jako zvěda, který jim dá signál, oni nás obklíčí a pak vyběhnou z lesa a chytí nás. Aby toho nebylo málo, tak jsme zahlédli ještě další postavu, jak jde prostředkem pole směrem k nám. "Na hulváta, prostředkem pole může jít pouze výsadkář", řekl jsem. Chlap s dalekohledem už ostřil zrak i na něj. Rozhodli jsme se zalézt do lesa a počkat, co se bude dít. Sledovali jsme pole a po chvíli se těsně před námi neobjevil jeden, ale hned tři výsadkáři a šli rovnou k chlápkovi. Kopírovali jsme jejich pohyb lesem a byli připraveni utíkat.

Na vrcholu kopce jsme se doplazili až na samý okraj lesa, kde bylo slyšet, jak se baví. Pán s dalekohledem byl hasič, který na poli venčil svého psíka a se zájmem sledoval, co se kolem děje. Ve chvíli, kdy začal výsadkářům vysvětlovat cestu, jsme vyšli z lesa směrem k nim. Byl to krásný pocit zjistit, že nás je ještě minimálně pět, které se pátračům nepodařilo chytit. Navíc chlapík potvrdil, že Slavičín je od nás jen něco málo přes 3km. Hodinky však ukazovaly posledních 20minut. Bylo nám vysvětleno, že po cca kilometru je silnice, na které musíme podle intuice trefit jednu z odboček na polní cestu, která je zkratkou do města. Po asfaltce bychom došli na druhou stranu, než jsme potřebovali. Poděkovali jsme a společně v pětici se vydali vstříc posledním minutám. Měli jsme jasný cíl. Za žádnou cenu nás nesmí takhle v závěru chytit. Bylo nám jasné, že už budou všechny jednotky stažené kolem Slavičína a průchod bude téměř nemožný. Proto jsme se pohybovali pomalu a ostražitě.

Sotva jsme vkročili na asfaltku, slyšeli jsme, jak se ze zatáčky řítí rychle jedoucí auto. Už jsme chtěli hromadně přeskakovat příkop a mizet v lese. Na poslední okamžik jsme si všimli, že to je civilní Škoda Octavia a v ní chlapík v hasičské bundě. Tušil, že odbočku netrefíme a tak se nám vydal v autě na pomoc. To nám zbývalo posledních pět minut. "Sedejte do auta, já Vás tam odvezu. Tož do pěti minut to musím ke kasárnám stihnout. Vy tu misi musíte dokončit", volal a gestem ruky nás lákal do auta. Používat dopravní prostředky bylo zakázáno a s časem už to bylo opravdu na štíru, tak jsme jen poděkovali za ochotu a rozloučili se. Překvapilo mě, jací hodní lidé se ještě najdou. Při pohledu na koule bláta na kanadách by mi bylo líto pánových koberečků. Ale ten nadšený pohled a zároveň obrovská podpora v jeho očích – super. 

Čas nám vypršel přesně před cedulí s nápisem "Slavičín 2km". Bylo po všem. Škoda té hodiny bloudění od pařízku k pařízku. Právě o hodinu dříve se totiž stejnou cestou podařilo dvěma výsadkářům proniknout a úkol splnit.

Mám velkou radost, že se mi podařilo celý den úspěšně unikat armádě 122pátračů, kteří disponovali i 26kusy dobových vozidel. Celkově jsem nachodil a naběhal něco málo přes 23km. Motivace do budoucna je více, než jasná J

P.S. jeden výsadkář mínus. Otevřená zlomenina nohy a transport sanitkou do nemocnice.